HOME
HOME
Normy pro pelety a brikety
Jednotné celosvětové normy přispívají k vysoké a srovnatelné kvalitě tuhých
biopaliv, zákazníkům slouží k lepší orientaci na trhu a výrobcům spalovacích
zařízení umožňují specifikovat požadavky na vhodné palivo.
Pro tuhá biopaliva bylo vydáno šest klasifikačních norem řady ČSN EN ISO
17225. Obecná norma ISO 17225-1 definuje klasifikaci tuhých biopaliv podle
původu – rozlišuje dřevní, bylinnou a ovocnou biomasu. Další normy se
týkající paliv pro neprůmyslové použití ve spalovacích zařízeních do 500 kW.
Je to specifikace dřevních pelet (ISO 17225-2), dřevních briket (ISO
17225-3), dřevní štěpky (ISO 17225-4), palivového dřeva (ISO 17225-5) a
nedřevních pelet (ISO 17225-6). Zatímco u obecné normy jsou parametry spíše
informativní, zde jsou parametry normativní a přísnější, protože malá
spalovací zařízení v hustě zalidněných oblastech nedisponují nejnovějšími
regulacemi, nečistí kouřové plyny a neobsluhují je profesionálové.
Různé sledované parametry paliva dělí na několik tříd. Třídy A1 a A2
reprezentují pelety vyrobené z čistého, nepoužitého dřeva, které nebylo
chemicky ošetřeno, s nízkým obsahem popela a dusíku. Pelety třídy B mohou
obsahovat chemicky ošetřené vedlejší produkty dřevního průmyslu a jedná se o
dřevní pelety pro průmyslové využití. Jednotlivé vlastnosti tuhých biopaliv
jsou většinou označovány velkým písmenem, které je odvozeno od anglického
názvu, chemické prvky mají své obvyklé chemické značení. Zatímco normativní
vlastnosti se musejí vždy uvádět, informativní se uvádějí buď na vyžádání,
nebo podle požadavku normy.
Zdroj :
www.ceska-peleta
Obsah normy a hodnoty v briketách v baleních po 15 kg
EN 14774-1:2009 - 8,9 %
Norma je českou verzí evropské normy EN 14774-1:2009. Popisuje postup pro
stanovení obsahu celkové vody ve vzorku tuhých biopaliv sušením v sušárně.
Metoda se používá při vyžadování vysoké přesnosti stanovení obsahu vody a je
použitelná pro všechna tuhá biopaliva. Metoda počítá s korekcí na působení
vztlaku při stanovení obsahu vody. Vzorek biopaliva se suší v sušárně ve
vzduchové atmosféře při teplotě 105 °C tak dlouho, dokud po sušení nedosáhne
konstantní hmotnosti. Z úbytku hmotnosti vzorku se vypočítá obsah vody v
procentech a zahrne se postup pro korekci vlivu vztlaku. Vypočítává se obsah
vody v biopalivu ve vlhkém stavu a bezvodém stavu. Norma uvádí odkazy na
evropské normy a přístroje pro provedení zkoušky. Součástí normy nejsou údaje o
shodnosti. -
ČSN EN 14918 (838214) -
Norma popisuje metodu pro stanovení spalného tepla tuhých biopaliv při
konstantním objemu a referenční teplotě 25 °C v kalorimetru s tlakovou nádobou,
kalibrovanou spálením certifikované kyseliny benzoové a výpočet výhřevnosti
tuhých biopaliv.
V přílohách jsou popsány adiabatické kalorimetry s tlakovou nádobou, kalorimetry
s tlakovou nádobou isoperibolické a se statickým pláštěm, automatizované
kalorimetry s tlakovou nádobou, návody na přípravu a postupy zkoušek při
spalování, přednastavené hodnoty nejpoužívanějších biopaliv pro výpočet spalného
tepla a výhřevnosti a vývojový diagram pro rutinní stanovení spalného tepla a
výhřevnosti. Součástí normy jsou i indexy klíčových slov (řazeny jak podle
českých termínů, tak i podle anglických termínů).
ČSN EN 14775 (838210) - 0,3 %
Norma je českou verzí evropské normy EN 14775:2009. Popisuje metodu stanovení
obsahu popela ve všech tuhých biopalivech. Obsah popela se stanoví výpočtem z
hmotnosti zbytku po spálení vzorku na vzduchu při řízené teplotě (550 _ 10) °C,
za přesně stanovených podmínek pro dobu zkoušky, hmotnost vzorku a specifikaci
zařízení. Mohou se používat také automatická zařízení.
ČSN EN 15289 (838226) - 0,03 %
Tato norma popisuje metody pro stanovení obsahu celkové síry a celkového chloru
v tuhých biopalivech. Jedná se o dvě metody pro vyluhování paliva a různé
analytické techniky pro kvantitativní stanovení těchto prvků v roztoku po
vyloužení, včetně použití automatického zařízení.
Norma uvádí odkazy na evropské normy a přístroj pro provedení zkoušky. Součástí
normy jsou údaje o shodnosti.
ČSN EN 15148 (838222) - 84,0 %
Norma popisuje metodu zkoušení pro stanovení obsahu prchavé hořlaviny v tuhých
biopalivech. Obsah prchavé hořlaviny se stanovuje spálením tuhého biopaliva bez
přístupu vzduchu za normalizovaných podmínek jako úbytek hmotnosti po odečtení
hmotnosti vody obsažené ve vzorku.